Hořící keř
Přestože o sebeupálení Jana Palacha bylo od roku 1969 natočeno několik reportážních a dokumentárních filmů, poprvé se toto téma objevilo v hraném filmu až po více než čtyřiceti letech.
Třídílné drama Hořící keř natočila v roce 2012 pro společnost HBO polská režisérka Agnieszka Holland podle scénáře Štěpána Hulíka. Vypráví především o následcích Palachovy oběti a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR. Jeho hlavní postavou je skutečně existující advokátka JUDr. Dagmar Burešová (ve filmu ji hraje slovenská herečka Tatiana Pauhofová), která zastupovala Palachovu matku Libuši a bratra Jiřího ve zdánlivě beznadějné soudní kauze. Důvodem žaloby blízkých mrtvého studenta bylo nařčení od konzervativního komunistického poslance Viléma Nového. Ten Palachův čin na stranickém mítinku v České Lípě zlehčoval slovy o údajném „studeném ohni“ a spiknutí, do něhož měl být naivní student nevědomky vmanipulován. Oproti filmu se ve skutečnosti s Vilém Novým soudila také další pětice osob (spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout, studentský představitel Lubomír Holeček, sportovec Emil Zátopek a šachista Luděk Pachman), které měly stát za touto údajnou manipulací.
Filmová série vypráví o individuální statečnosti, ale i o lámání charakterů a následné mravní devastaci společnosti. Zdůrazňuje roli jedinců, kteří riskují existence, či dokonce obětují životy kvůli vlastnímu svědomí a zdánlivě nesplnitelným ideálům. Kronika s existenciálním přesahem, jejíž epilog připomíná masové protesty z ledna 1989 během „Palachova týdne“, je cenným a užitečným svědectvím, přispívajícím k pochopení československých dějin během uplynulého půlstoletí. Prolíná se nadčasovou výpovědí o zvrácenosti totalitních diktatur a nesamozřejmosti svobody. Film připomíná i sebeupálení Jana Zajíce z února 1969, jež ve stále ochromenější české společnosti vzbudilo mnohem vlažnější reakce než oběť Jana Palacha. Zobrazuje také dění mezi odbojnými studenty, kteří se snažili udržet poslední zbytky ideálů „Pražského jara“ a veřejně protestovali vůči jejich systematickému oklešťování. Poukazuje rovněž na činnost Státní bezpečnosti, která se stala hlavním nástrojem při snaze vymazat Palachův odkaz z národního povědomí.
Ve filmové sérii hraje řada vynikajících českých a slovenských herců. Drama Ohnivý keř je unikátní i v mnoha jiných ohledech. Rekonstruuje reálie z konce šedesátých let, což kladlo mimořádné nároky na řemeslnou stránku filmu. Úvodní sekvence Palachova sebeupálení, k němuž došlo v horní části Václavského náměstí, se natáčely ve Střešovické vozovně a byly dotvořeny pomocí triků ve studiu UPP. Autenticky zpracovaná kronika zobrazuje také další pražská a mimopražská prostředí (včetně Palachova skutečného rodného domu ve Všetatech), ale i dobové oblečení, televizní či lékařskou techniku a řadu jiných prvků tehdejší každodennosti. Film pracuje i s archivními dokumenty, mimo jiné se záběry masových shromáždění během Palachova pohřbu. Originál posmrtné masky, o jejímž vzniku vypráví jedna z klíčových sekvencí, pro natáčení poskytl její autor, český sochař Olbram Zoubek.
Obsazení a štáb
- Dagmar Burešová, advokátka
- Tatiana Pauhofová
- Libuše Palachová, Janova matka
- Jaroslava Pokorná
- Jiří Palach, Janův bratr
- Petr Stach
- Radim Bureš, manžel Dagmar Burešové
- Jan Budař
- major VB Jireš
- Ivan Trojan
- poručík VB Boček
- Denny Ratajský
- náčelník VB Horyna
- Alois Švehlík
- major STB Dočekal
- Igor Bareš
- Ondřej Trávníček, studentský vůdce
- Vojtěch Kotek
- Vladimír Charouz, šéf advokátní kanceláře
- Adrian Jastraban
- Pavel Janda, Dagmařin koncipient
- Patrik Děrgel
- Ilona Palachová, žena Jiřího Palacha
- Hana Marie Maroušková
- Hana Čížková
- Emma Smetana
- Vilém Nový, poslanec
- Martin Huba
- Jan Palach
- Lukáš Černoch
- Luděk Pachman, šachový velmistr
- Jiří Bábek
- scénář
- Štěpán Hulík
- režie
- Agniezska Holland
- producenti HBO Europe
- Antony Root, Tereza Polachová
- producenti Nutprodukce
- Tomáš Hrubý, Pavla Kubečková
- kamera
- Martin Štrba
- střih
- Pavel Hrdlička
- zvuk
- Petr Čechák
- kostýmy
- Katarína Hollá
- architek
- Milan Býček
- masky
- Zdeněk Klika
- hudba
- Antoni Komasa-Lazarkiewicz