Sebeupálení jako forma politického protestu

„Nebe bylo dále modré, dále hrála muzika. Pamatuji se na holubice.

Všechno se vrátilo do normálního stavu.“

Vzpomínka Grażyny Niezgodové na sebeupálení Ryszarda Siwce

V roce 2005 publikoval anglický sociolog Michael Biggs studii, ve které se podrobně zabýval sebeupálením jako radikální formou politického protestu. Jako historický počátek pro svůj výzkum stanovil 11. červen 1963, kdy se upálil Thich Quang Duc a stal se prvním z buddhistických mnichů, kteří tímto šokujícím způsobem protestovali proti jihovietnamskému režimu. O dva měsíce později následovaly v Saigonu jeho příkladu další osoby, mezi nimi i dvacetiletá mniška. Buddhisté se podle svého výkladu snažili především pohnout srdcem nepřátel, aby je přiměli k dodržování náboženské tolerance. Svůj čin důsledně prezentovali jako altruistickou oběť. Podle francouzského badatele Martina Monestiera je možné takto pojaté protesty vnímat jako racionální a logické. Jejich cílem je totiž vzbudit vlnu veřejného rozhořčení, vystavit protivníka veřejnému pohoršení a donutit ho k přijetí požadovaného opatření. Sebeupálení jako forma politického protestu ovšem současně vyvolává ve společnosti i odmítavé reakce, které většinou souvisí s náboženskými či kulturními výklady sebevraždy. Poměrně časté jsou také následné imitace této formy protestu, které ve skutečnosti mají příčinu v psychických či jiných osobních problémech.

Zásadní je veřejná a mediální rovina těchto případů, které se často z tohoto důvodu odehrávaly na rušných náměstích či symbolických místech. Hořící mniši byli na ulicích v Saigonu zachyceni fotoaparáty a kamerami západních novinářů, kteří byli na dané místo s předstihem pozváni. Prostřednictvím médií se buddhisté následně stali inspirací pro své následovníky z jiných kulturních okruhů. Jestliže během deseti let před rokem 1963 bylo na evropském kontinentu zaznamenáno jen pět sebevražd upálením, za období následujících deseti let stoupl ve stejném prostoru jejich počet na 117. Značnou odezvu mělo sebeupalování buddhistických mnichů také v USA, kde se v šedesátých a sedmdesátých letech vyskytly případy sebeupalování proti účasti americké armády ve vietnamské válce. Podle Michaela Bigga, který prozkoumal 533 dostatečně doložených případů self-immolation z období let 1963–2002 (celkový počet, včetně nedokonaných, odhadl mezi 800 až 3000), se sebeupalování nejčastěji odehrávalo v asijských zemích, kde byly silné hinduistické či buddhistické tradice s důrazem na roli oběti a současně zde existovaly vážné náboženské, národnostní či kastovní konflikty. Také se zde nejčastěji vyskytovaly vlny případů sebeupalování.

Poslední dvě velké vlny sebeupalování se v posledních letech odehrály v severoafrických zemích (zejména v Tunisku) a také mezi Tibeťany, kteří touto formou protestují proti čínské okupaci. Jen od února 2011 do listopadu 2012 bylo podle údajů organizace Free Tibet zaznamenáno 90 případů sebeupálení. V poměru na počet obyvatel se naopak tato forma politického protestu nejčetněji vyskytla mezi Kurdy žijícími mimo turecké území (srov. tabulky č. 1 a 2).

Od roku 1968 jsou doloženy případy sebeupalování také v zemích někdejšího sovětského bloku (srov. tabulku č. 3). Také zde byla zjevná inspirace příkladem buddhistických mnichů, jejichž činy byly komunistickou propagandou často připomínány a vykreslovány jako protesty proti americkému imperialismu. Protestující v komunistických zemích stejně jako buddhisté v Jižním Vietnamu většinou chtěli šokujícím způsobem otřást společností a vyvolat širší odpor proti autoritativnímu režimům, které často označovali za okupační. Jejich strategie, motivy i očekávání byly ovšem často odlišné. Jako první osoba ve východním bloku se 8. září 1968 zapálil polský úředník Ryszard Siwiec, který protestoval proti srpnové invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Jeho čin však nevyvolal předpokládanou odezvu a i kvůli tajné policii zapadl. Naopak zcela mimořádný ohlas doma i ve světě měl Palachův čin, o kterém dokonce referovala i komunistická média ve východním bloku. Po jeho vzoru se v následujících měsících zapálila řada osob (mezi nimi Jan Zajíc a Evžen Plocek), některé také v zahraničí (například maďarský mladík Sándor Bauer či dvacetiletý židovský student z Lotyšska Ilja Rips). Pouliční nepokoje a vlnu dalších případů vyvolalo sebeupálení devatenáctiletého dělníka Romase Kalanty 14. května 1972, který se v Kaunasu upálil na protest proti okupaci Litvy. Velký ohlas ve východoněmecké společnosti získal případ evangelického duchovního Oskara Brüsewitze, který se 18. srpna 1976 zapálil na protest proti utlačování křesťanů v NDR a proti kolaboraci vedení církve se státem. Dne 23. června 1978 ukončil stejným způsobem svůj život rolník Musa Mamut na protest proti nové deportaci krymských Tatarů z jejich vlasti. Jiné živé pochodně v sovětském bloku získaly již pouze malý ohlas ve společnosti, či dokonce zůstaly bez odezvy. Jednalo se většinou o osamělé činy jednotlivců, které se úřady často snažily utajit či vykreslit jako údajné činy psychopatů. O některých se širší veřejnost dokonce dozvěděla teprve po pádu komunistických režimů. Jejich tragické činy dnes připomínají pomníky či pamětní desky. Někteří protestující byli také posmrtně poctěni vysokými státními vyznamenáními.

Tab. č. 1 – Počet sebeupálení v jednotlivých státech (1963-2002)
Stát / SkupinaPočet% z celkového počtuPoměr k milionu obyvatel
Indie 255 47,8 1,4
Jižní Vietnam, Vietnam 92 17,3 8,0
Jižní Korea 43 8,1 1,6
USA 29 5,4 0,2
Kurdové mimo Turecko 14 2,6 14,0
Rumunsko 14 2,6 1,2
SSSR, bývalý SSSR 12 2,3 0,1
Čína 9 1,7 0,0
Pákistán 9 1,7 0,3
Francie 5 0,9 0,5
Japonsko 5 0,9 0,1
Litevci 5 0,9 2,2
Československo 4 0,8 0,5
Východní/Západní Německo 4 0,8 0,1
Turecko 4 0,8 0,2
Bulharsko 3 0,6 0,5
Chile 3 0,6 0.0
Tchaj-wan 3 0,6 0,2
Spojené království (UK) 3 0,6 0,1
Malajsie 2 0,4 0,3
Thajsko 2 2,4 0,2
Ostatní státy 13 2,4 0,0
Celkem 533 100,0 0,3

Zdroj: Biggs 2005

Tab. č. 2 – Vlny zahrnující tři a více případů sebeupálení během deseti dnů (1963–2012)
Počátek vlnyStátMotivPočet
13. srpen 1963 Jižní Vietnam buddhisté versus vláda 3
21. duben 1965 Vietnam buddhisté versus vláda 3
11. únor 1965 Indie Tamilové versus vláda 5
29. květen 1966 Jižní Vietnam buddhisté versus vláda 13
3. říjen 1967 Jižní Vietnam buddhisté versus vláda 3
22. říjen 1967 Jižní Vietnam buddhisté versus vláda 4
16. leden 1969 Československo okupace a počátek „normalizace“ min. 3
4. červen 1970 Jižní Vietnam buddhisté versus vláda 3
9. květen 1971 Jižní Vietnam buddhisté versus vláda 4
16. srpen 1971 Jižní Vietnam protest proti volebním podvodům 4
29. květen 1972 SSSR (Litva) protivládní protesty 3
2. listopad 1975 Jižní Vietnam buddhisté versus vláda 12
30. září 1978 Pákistán protivládní protesty 4
18. prosinec 1987 Jižní Korea protest proti volebním podvodům 3
19. květen 1990 Indie žádost o stažení rezignace Sonii Gándhíové 7
19. září 1990 Indie protest proti kastovnímu systému 208
19. listopad 1990 Indie protest proti kastovnímu systému 15
29. duben 1991 Jižní Korea protest proti vládě 9
16. duben 1996 Jižní Korea protest proti vládě 3
15. únor 1999 Západní Evropa Kurdové versus Turecko 7
24. březen 2000 Rumunsko protivládní protesty horníků 10
23. leden 2001 Čína (údajné) protesty hnutí V - 2x Fa-lun-kung 7
prosinec 2010 - leden 2011 severní Afrika protivládní protesty min. 15
únor 2011 – listopad 2012 Čína protesty Tibeťanů proti čínské okupaci min. 90
Celkem min. 433

Zdroj: Biggs 2005, upraveno a doplněno (případy v severoafrických státech a v Číně uvedeny za období delší než 10 dnů)

Tab. č. 3 – Vybrané případy politického sebeupálení v sovětském bloku (1968–1989)
DatumJméno a příjmeníNar.NárodnostMísto protestuStát
8. 9. 1968 Ryszard Siwiec 1909 polská Varšava PLR
5. 11. 1968 Vasyl Makuch 1927 ukrajinská Kyjev SSSR
16. 1. 1969 Jan Palach 1948 česká Praha ČSSR
20. 1. 1969 Sándor Bauer 1952 maďarská Budapešť MLR
25. 2. 1969 Jan Zajíc 1950 česká Praha ČSSR
9. 4. 1969 Evžen Plocek 1929 česká Jihlava ČSSR
13. 4. 1969 Ilja Rips 1948 lotyšský Žid Riga SSSR
13. 2. 1970 Márton Moyses 1941 maďarská Brašov RSR
14. 5. 1972 Romas Kalanta 1953 litevská Kaunas SSSR
30. 9. 1972 Józef Dolak 1945 polská Vratislav PLR
18. 8. 1976 Oskar Brüsewitz 1929 německá Zeitz NDR
10. 2. 1977 Alain Escoffier 1949 francouzská Paříž Francie
21. 1. 1978 Oleksa Hirnyk 1912 ukrajinská Kaniv SSSR
23. 6. 1978 Musa Mamut 1931 krymský Tatar (Besh-Terek) Donske SSSR
17. 9. 1978 Rolf Günter 1947 německá Falkenstein NDR
21. 3. 1980 Walenty Badylak 1904 polská Krakov PLR
2. 3. 1989 Liviu Babeş 1942 rumunská Polana Brašov RSR

Zdroj: Kamiński 2009, Blažek 2010

Literatura: >>>

Petr Blažek: Sebeupálení jako forma radikálního politického protestu ve světě (historická studie vyšla ve sborníku Solitér. Pocta historikovi Václavu Veberovi. ÚSTR, Praha 2012, s. 339-350)