Soudní proces

„V. Nový zdůraznil, že odhalit veřejnosti pravdu o Palachovi je věcí prvořadého politického významu, protože by to pomohlo na hlavu porazit několik pravičáků a začít je rázně vytěsňovat z hromadných sdělovacích prostředků.“

Z přísně tajného záznamu rozhovoru velvyslance SSSR v Československu S. V. Červoněnka s členem ÚV KSČ Vilémem Novým, 3. únor 1969

Sebeupálení Jana Palacha veřejně odsoudili pouze straničtí konzervativci, zejména dogmatici z okruhu libeňské organizace KSČ, kteří hovořili o jeho zneužití. Tuto lživou tezi veřejně rozvíjel také poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový, který na konci ledna 1969 poskytl rozhovor zahraniční agentuře AFP, v němž veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Palach měl být údajně přesvědčen, že bude polit látkou, jež sice hoří, ale přitom nepálí (ve skutečnosti žádná taková chemická látka neexistuje). Demonstrativní akce se však údajně nepovedla a Palach se popálil. Odpovědnost podle Nového nesli „pravicoví“ spisovatelé a publicisté.

Vilém Nový opakoval tezi o „studeném ohni“ také 20. února 1969 na veřejné schůzi poslanců s voliči v českolipském hotelu Merkur. Tentokrát přidal jména viníků, kteří měli Jana Palacha přemluvit, aby čin provedl: spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout, studentský představitel Lubomír Holeček, sportovec Emil Zátopek a šachista Luděk Pachman (v jeho případě to byla patrně msta za jeho ocenění Palachova činu – Pachman v Československé televizi prohlásil, že si jej velmi váží, současně se ovšem snažil odradit potenciální následovníky). Nového výroky vedly zmíněnou pětici v březnu 1969 k tomu, že na něho podle občanského zákoníku podala žalobu na ochranu osobnosti. Stejný krok učinila také Libuše Palachová, která si zvolila za svou advokátku JUDr. Dagmar Burešovou (tento příběh je hlavním tématem filmové série Hořící keř).

Samostatně podané žaloby byly nakonec 20. května 1969 spojeny ke společnému projednání. Vilém Nový se nejdříve snažil soudní proces protahovat obstrukcemi, když řadu týdnů nepřebíral předvolání k soudu. Podle jeho vyjádření z poloviny května 1969 byly podané žaloby pouze projevem nátlakové akce, jejímž cílem mělo být „skandalizování a odstranění funkcionářů, oddaných KSČ, věci socialismu a spojenectví se SSSR“. Zdůraznil, že žalující navíc vycházeli pouze z tvrzení novinářů, kteří údajně hrubě zkreslili jeho výroky. Nový poukazoval také na skutečnost, že výroky pronesl jako poslanec a tudíž se na něho podle jeho slov měla vztahovat imunita. Obhájci žalobců však namítli, že podle stanoviska Nejvyššího soudu ČSR je k vynesení rozsudku v případě sporu na ochranu osobnosti příslušný pouze soud a žádný jiný státní orgán nemůže tyto spory rozhodovat.

V létě 1969 se politická situace výrazně přiostřila v souvislosti s prvním výročím srpnové okupace. Pouliční demonstrace v Praze, Brně, Liberci a Bratislavě byly násilně potlačeny. Státní bezpečnost krátce poté zasáhla proti autorům a signatářům petice Deset bodů, odsuzující srpnovou okupaci a následné politické ústupky. Hlavní postavou petice byl Luděk Pachman, spolu s ním byli také zatčeni historik Jan Tesař a sociolog Rudolf Battěk. K procesu ovšem nedošlo a trojice byla po deseti měsících vazby propuštěna. Pachman byl proto k soudnímu sporu s Vilémem Novým přivezen z vazby s pouty na rukou. Přestože se ocitl v pozici politického vězně, ze sporu s Vilémem Novým na rozdíl od jiného žalobce neustoupil (z původní napadené pětice stáhnul „sebekriticky“ žalobu přímo na soudním líčení sportovec Emil Zátopek).

Vilém Nový se dlouho snažil, aby o sporu rozhodoval nikoliv obvodní soud pro Prahu 7, nýbrž okresní soud v České Lípě, což se podařilo žalobcům překazit s odkazem na možnou podjatost (Nový byl poslancem za českolipský okres). Postupně byli vyslechnuti svědci, kteří se v únoru 1969 zúčastnili veřejné schůze v České Lípě. Z jejich výpovědí se žalobci dozvěděli, že její průběh byl natočen na magnetofonový pásek. Na konci července 1970 u soudu svědčil pracovník zemědělské redakce Československého rozhlasu Vladimír Hončík, který společně s kolegy schůzi náhodně natočil. Přestože tak žalobci získali jasný důkaz o nactiutrhačných výrocích Viléma Nového, nakonec soudní při nevyhráli. Naopak, soudkyně JUDr. Jarmila Ortová vynesla 30. července 1970 rozsudek, kterým jasně ukázala, že justice se opět stala pouhou služkou moci. Žalobu zamítla s odůvodněním, že Vilém Nový měl na kritiku činu Jana Palacha nejen právo, ale byla to i jeho povinnost. Žalobce, kteří měli podle rozsudku uhradit žalovanému náklady soudního řízení, pak označila za nepřátele socialismu.

Projev Viléma Nového o „studeném ohni“ v českolipském hotelu Merkur (20. únor 1969)

Zahájení schůze v České Lípě

Žádost novinářů, aby Vilém Nový sdělil svůj postoj k činu Jana Palacha

Vilém Nový o činu Jana Palacha