Musa Mamut
* 20. únor 1931, Uzundža
† 28. červen 1978, Besh-Terek (Donske)
To, co jsem udělal, nezůstane bez odezvy.
Musa Mamut, 23. červen 1978
Dne 23. června 1978 se polil benzínem a zapálil na protest proti deportaci krymských Tatarů Musa Mamut.
Musa Mamut se narodil v rodině pastýře na Krymu. Početná rodina (Musa měl pět bratrů a dvě sestry) byla v roce 1944 deportována do Uzbekistánu, kde pracovala v zemědělském družstvu. Ve vyhnanství rodina žila v bídě, čtyři Musovi sourozenci zemřeli na podvýživu. Musa pracoval jako dělník ve skladu bavlny. V roce 1957 se vyučil strojníkem na zemědělském učilišti a pracoval v družstvu jako traktorista.
Teprve v září 1967 byli krymští Tataři zbaveni obvinění z nacistické kolaborace a mohli se teoreticky vrátit do vlasti. Zde je však většinou čekaly potíže s úřady. Musa Mamut se na Krym vrátil v dubnu 1975, kdy koupil dům v obci Besh-Terek (Donske) u Simferopolu. Nezískal však notářské osvědčení o nákupu a neměl proto ani potvrzení o povolení k pobytu. Dne 23. dubna 1976 byl Mamut zatčen a 13. května 1976 byl okresním soudem odsouzen k dvěma rokům odnětí svobody nepodmíněně za nesplnění ohlašovací povinnosti. Jeho manželka byla odsouzena k dvěma rokům podmíněně. Mamut byl vězněn v Kremenčuku na Poltavě. Po několika měsících byl podmíněně propuštěn s tím, že mu zbytek trestu byl změněn na nucené práce v místní rafinérii. Když byl na základě soudního rozhodnutí 18. července 1977 propuštěn devět měsíců před uplynutím trestu, vrátil se k rodině.
Opětovně mu nebylo uděleno právo k pobytu a byl vyzván k opuštění Krymu. Musa Mamut se bez úspěchu obracel na vládní úřady a vedení komunistické strany. Často o tragické situaci svého národa diskutoval s přáteli. Dne 20. června 1978 bylo proti manželům zahájeno nové trestní stíhání ve věci nesplnění ohlašovací povinnosti. Když se 23. června 1978 objevila u jeho domu policie, Musa Mamut se polil benzínem, vzal do ruky zápalky a vyšel ven. Děti a přátelé se mu marně snažili zabránit, aby se zapálil. Podle etnoložky Grety Uehlingové, která po dvaceti letech od této události uskutečnila několik rozhovorů s jeho příbuznými, se Mamut na tento čin připravoval řadu měsíců. Podle jejího výkladu je možné, že se ve skutečnosti jednalo o sebevražedný útok proti policistovi, který přišel manžele zatknout. Tuto interpretaci však dobová svědectví nepotvrzují. I vzhledem k jeho výpovědím v nemocnici je pravděpodobné, že se Musa Mamut spíše inspiroval činem Jana Palacha, o kterém se díky zahraničnímu vysílání na Krymu vědělo.
Mamut utrpěl popáleniny na devadesáti procentech těla. Byl převezen do nemocnice v Simferopolu, kde po pěti dnech zemřel. Po celou dobu byl při vědomí a opakovaně prohlásil, že se zapálil na protest proti deportacím krymských Tatarů z jejich vlasti. Pochován byl v obci Besh-Terek (Donske). Úřady se snažily utajit důvody jeho činu a pokoušely se ho prohlásit za psychicky nemocného. Jeho protest však mezi krymskými Tatary vzbudil velký ohlas. Představitelé národního hnutí krymských Tatarů a disidenti Mustafa Džemilev a Rešat Džemilev se v souvislosti s Mamutovou smrtí, kterou interpretovali jako oběť národu, obrátili 5. července 1978 na saúdskoarabského krále Chálida a 15. srpna 1978 na světovou veřejnost s žádostí o podporu krymských Tatarů. Dne 4. července 1978 zaslal ruský disident Andrej Sacharov dopis Leonidu Brežněvovi, v němž ho vyzval, aby zajistil pro krymské Tatary „návrat spravedlnosti“.
V roce 1986 byla o této kauze vydána v New Yorku kniha dokumentů, kterou připravil Rešat Džemilev.
Literatura: >>>
DZHEMILEV, Rešat (ed.): Musa Mamut. Human Torch. Collection of Documents. Crimean Foundation, New York 1986.
KAMIŃSKI, Łuskaz: První živá pochodeň ve východním bloku. Ryszard Siwiec (1909–1968), In: BLAŽEK, Petr – EICHLER, Patrik – JAREŠ, Jakub a kol: Jan Palach ´69. FF UK – ÚSTR – Togga, Praha 2009, s. 115–127.
kol. autorů: Słownik dysydentów. Czołowe postacie ruchów opozycyjnych w krajach komunisticznych w latach 1956–1989. Tom II. Karta, Warszawa 2007, s. 742–743.
UEHLING, Greta: Squatting, Self-Immolation, and the Repatriation of Crimean Tatars, In: Nationalities Papers, roč. 28, č. 2 (2000), s. 317–341.